Toto bude dlouhý příběh, ale vzhledem k tomu, že výsledek celého mého snažení mám velice ráda, takže se do toho pustíme.

Úplně celé to začalo omylem v roce 2012, když jsem cestovala do Brazílie. Byla jsem na pláži Copacabana v Rio de Janeiro a chtěla si ze životního zážitku přece něco odnést. Suvenýrů kolem moc nebylo a tak jsem hrábla po troše písku. O pár týdnů později jsem hrábla po dalším písku na brazilském ostrově Ilha Bela. Prostě nevinný nápad, že? Cestuju hodně, opravdu hodně. Před covidem jsem trávila více jak 90 % času v zahraničí. A tak není překvapením, že mi cestovatelská sbírka trochu nabobtnala. V roce 2018 jsem už měla něco kolem sto vzorků z celého světa, způsobené také tím, že když jsem zjistila, že moji přátelé nebo kolegové někam cestují, tak jsem je prosila o vzorek písku z destinace (když to bylo legální).

Pískovou výstavku jsem měla uprostřed knihovny, na jedné poličce, a každý písek v jednom IKEA svícnu na čajové svíčky. Vypadalo to roztomile, ale pak už z toho nebyla jedno polička, ale dvě a pak i tři. Došlo mi, že už nemám kam expandovat, alespoň ne horizontálně. A tak mě napadlo vertikálně, protože jsem měla jednu volnou stěnu v obývacím pokoji.

Chvíli jsem googlila a hledala nějakou inspiraci, ale na internetu mě vůbec nic neoslovilo. Tak jsem se zamyslela, jak bych to nejraději měla a nápad dorazil. Byl o tom, že seženu nějaké hexagonové silikonové formy, vyliju je z pryskyřice, nějak do nich dostanu magnet a písek a dám je na stěnu, kde bude kovová deska a tím pádem budu moci s písky hýbat, jak se mi zachce (a až se někdy přestěhuju, tak nebude problém je přesunout).

Pryskyřice byl nápad, co mě napadl ihned. Nešlo mi ani tak moc o náklady, ale o možnost "nafukovat" tu stěnu do nekonečna a nebýt nikdy závislá na nějakém dodavateli. On také ten nápad s vertikálním přesunem nepřišel jen tak z ničeho nic. IKEA totiž přestala vyrábět ty svícny na čajové svíčky (které vyráběla asi 20 let předtím), takže mě tím pěkně, ale opravdu pěkně, naštvala.

Problém také byl, že tehdy jsem o pryskyřici, silikonových formách, magnetech, no vlastně o všem, nic moc nevěděla.

Začala jsem shánět hexagonové formy nejdřív na českém trhu. Neúspěšně. Pak na německém trhu. Také neúspěšně. A nakonec jsem zabrousila na čínský Aliexpress a našla tam obyčejné hexagonové formy. Samozřejmě jsem chtěla formu s tělem i víčkem a pár jsem jich objednala. Byly levné, stály pár dolarů, ale musela jsem na ně čekat několik měsíců. Když ale dorazily, ukázalo se, že jsou hodně úzké a mají málo plochy, kterou bych se mohla chlubit s pískem. Začala jsem přehodnocovat svůj nápad s hexagony a koukala očkem po obyčejných čtvercových formách s jednou úzkou stranou. Pár jsem jich našla, zase objednala a zase čekala.

A zase jsem nebyla spokojená, zase až moc úzké, vysoké, prostě něco špatně. Ale poté našla jsem jednu formu, co se mi líbila, jen ale neměla víčko. Objednala jsem ji, zase čekala.

Forma dorazila a líbila se mi. Čtvercový tvar, velká plocha, s okrajem na popisek. Chybělo jí ale víčko a já zkusila objednat ploché formy, že bych na víčko použila jinou, už existující, formu. Zase jsem objednala, čekala, dorazily a neseděly. Táhlo se to.

Už byl rok 2019 a já byla věčně na cestách. Ale pamatuju si, jak jsem uprostřed pouště Wadi Rum v Jordánsku googlila druhy pryskyřice. Možná bych projekt ani nikdy nedodělala, kdyby nepřišel covid. Najednou jsem byla po mnoho letech neustále doma a písková sbírka na mě doslova zírala. A já potřebovala nějakou aktivitu. Rozhodla jsem se projekt dokončit, co to stojí peněz i času.

Objednala jsem desítky dalších forem z Číny, toho stejného typu. Vylévat po jednom by trvalo roky, protože trvá asi 3 dny, než jedna krabička ve formě vytvrdne. A to trvalo, protože v Číně bylo všechno zavřené nebo hodně zpomalené kvůli covidu. Tak jsem v mezičase začala testovat pryskyřici. Objevila jsem český e-shop s pryskyřicí Epoxio, nakoupila několik kilo a začala zkoušet vylévat.

Epoxidová pryskyřice je vždycky ze dvou složek, které musí ve správném poměru smíchat a to ještě opravdu velice dobře promíchat. Trvalo mi týdny, než jsem ovládla magii pryskyřice, než se mi přestaly tvořit bublinky, než jsem se naučila pryskyřici správně promíchat apod. Další problém byl, že jsem musela pokaždé čekat asi tři dny na výsledek. Lidé byli tehdy vystresování z výsledků jejich Covid testů; to mě to vůbec nezajímalo a já byla vystresovaná z toho, jak mi vyjde další pryskyřicový prototyp.

Ne, tady nekončíme. Je to příběh na delší lokte, takže hned v dalším příspěvku za pár dní pokračujeme :)